O zámku

Území Mikulova a okolí bylo osídleno od pradávna. Archeologické nálezy prokázaly existenci roubené stavby na vrcholu Zámeckého vrchu z 2. poloviny 11. století, pravděpodobně související s ustanovením nové moravsko-rakouské hranice z roku 1082 po vítězství českého krále Vratislava nad rakouskými Babenberky. Po následném násilném zániku této stavby se začalo s budováním kamenného hradu, který byl začleněn do soustavy pohraničních pevností vedoucí od Břeclavi k Bítovu. Hrad měl tehdy podobu patrového obdélného obytného paláce, který stál na nejvyšším bodě rozeklaného skalního masivu, chráněný hradbou či palisádou.

V roce 1249 prodává moravský markrabě Přemysl, pozdější český král Přemysl Otakar II. Mikulov rakouskému šlechtici Jindřichu I. z Liechtensteina. Právě Liechtensteinové hrad postupně rozšiřovali pro potřeby své rostoucí rodiny. Hrad byl rozšiřován od starého románského paláce směrem k jihu dalšími obytnými a hospodářskými budovami a stal se jejich hlavním rodovým sídlem na Moravě. V roce 1380 byla Janem I. a Jiřím II. z Liechtensteina založena hradní kaple zasvěcená Panně Marii a sv. Janu Evangelistovi. Liechtensteinové rovněž stáli za vysvobozením českého krále Václava IV. v roce 1403 z jeho vídeňského vězení. Král pak na nějakou dobu našel na mikulovském hradě bezpečné útočiště.

V době husitských válek bylo město Mikulov v roce 1426 dobyto a těžce poškozeno. Tehdy vzal za své i původní románský kostel sv. Václava. Hrad se však husitům dobýt nepodařilo, což svědčí o jeho dobrých obranných vlastnostech. Liechtensteinové s ohledem na nadále trvající vojenské nebezpečí hrad ve 30. letech 15. století zásadně rozšířili směrem k severu a vystavěli dvě mohutné věže – břitovou a udírenskou , které měly nápor nepřítele odrazit. Stojí rovněž za vzestupem hospodářství, rozvoje a zakládáním rozsáhlých rybníků mezi Mikulovem a Lednicí.

Hrozící válečné události po nešťastně prohrané bitvě u Moháče v roce 1526 a následná expanze ze strany Osmanské říše přiměly všechna pohraniční města, zámky, tvrze i kláštery na pomezí ke stavebním úpravám a zásobení zbraněmi, municí a potravinami. Následně v roce 1544 byly výslovně určeny hrady a zámky pro signalizaci tureckého útoku, a to střelbou z děl a zapalováním ohňů. Mezi nimi byl zmíněn jak Mikulov, tak nedaleký pálavský hrad Děvičky. Liechtensteinové přikročili k zásadní úpravě hradního sídla vystavěním čtyř masivních dělostřeleckých rondelů známých z italské pevnostní architektury, vysunutých před hlavní hradbu. Tím se hrad proměnil v renesanční hvězdicovou protitureckou pevnost.

Tehdejší špatná ekonomická situace Liechtensteinů donutila rodinu k obrovskému ústupku, a to k prodeji jejich hlavního sídla v Mikulově v roce 1560 uherskému šlechtici Ladislavu Kerecsenyiovi za 60 000 tolarů. Po vymření rodu v roce 1572 přešlo panství jako odúmrť na císaře Maxmiliána II. Kvůli astronomickým dluhům, které měl císař u jednoho ze svých nejvěrnějších šlechticů – Adama z Dietrichsteina –, se výnosné mikulovské panství dostalo do rukou tohoto významného, původem korutanského rodu mezi lety 1574–1576.

Výhodně položené sídlo na jižní hranici Moravy s dobrou půdou, vinohrady, rybníky i čirým obchodním ruchem se brzy stalo za podpory pánů z Dietrichsteina významným moravským městem. Hradní sídlo s masivními dělostřeleckými rondely, které dodnes vystupují z hmoty zámku, bylo postupně upravováno dle požadavků tehdejšího pohodlného bydlení. Do dějin města i zámku se nejvíce zapsal nejmladší Adamův syn František (1570–1636), kníže, kardinál a biskup olomoucký. Po přesunutí hlavního města monarchie z Prahy do Vídně František hbitě zareagoval a přestěhoval své biskupské sídlo z Kroměříže do výhodněji položeného Mikulova, odkud měl k císařskému dvoru mnohem blíže. Své nové působiště nechal přeměnit v luxusní manýristickou rezidenci v italském stylu s pohodlnými světnicemi pro rodinu, slavnostními sály, vyhlídkovými altány a okrasnou zahradou. Přistavěl nová obytná a kancelářská křídla, později též na severním předhradí samostatně stojící podsklepenou budovu s rozměrným Zlatým sálem pro pořádání slavností a divadelních představení. Kvůli pobělohorským konfiskacím se stal jedním z nejbohatších pozemkových vlastníků v zemi a na mikulovském zámku soustředil svou rozsáhlou knihovnu, která však padla za oběť švédskému rabování v roce 1645.

V době barokní byl mikulovský zámek neustále upravován a opravován. Velké přestavby se dočkal mezi léty 1699–1708 za vlády knížete Leopolda Ignáce Dietrichsteina. Nově přestavěné budovy však byly zničeny požárem v létě roku 1719. Tehdejší kníže Walter Xaver Dietrichstein se rozhodl pro obnovu zámku ve stylu vrcholného baroka. Ke stavebním úpravám si najal císařského architekta a stavitele Christiana Alexandera Oedtla. K vnější obvodové zdi nechal přistavět nové trakty na jihu a západě. V přízemí jižního křídla nad zámeckou zahradou byla mezi léty 1720–1724 vybudována Sala terrena s barokními freskami od malíře Georga Werleho. Divadelní Zlatý sál byl upraven a byla sem přesunuta dietrichsteinská knihovna. Svými sochařskými díly zámek vyzdobil významný bavorský sochař Ignác Lengelacher. V 19. století získal zámek několik drobných prvků v tehdy převládajícím stylu neoklasicismu a romantismu. I přesto si však zachoval svůj barokní ráz.

Během své téměř tisícileté historie zdejší zámek přivítal mnoho významných hostů. Mezi nejvýznamnějšími můžeme uvést například císaře Rudolfa II., Ferdinanda II., Leopolda I. s jeho chotí španělskou infantkou Markétou, císařovnu Marii Terezii, Napoleona Bonaparta či železného kancléře Otto von Bismarcka.

V dubnu roku 1945 při osvobozovacích bojích byl mikulovský zámek z velké části zdevastován rozsáhlým požárem, který zničil valnou část interiérového vybavení a mnoho uměleckých děl. Ruiny palácové budovy byly později za účasti tehdejšího československého státu a architekta Otakara Oplatka v 50. a 60. letech 20. století obnoveny a adaptovány pro potřeby úřadů a městského muzea.